Začátky skupiny byly podobné jako
v mnoha jiných případech. Nejprve byla parta několika řekněme
kluků, kteří si ještě možná ani neříkali muzikanti. Chtěli jenom
sami sobě a svým nejbližším kamarádům občas zpříjemnit již tak
příjemné posezení v restauraci nebo třeba jenom někde u ohně,
při opékání čuníka.
Jádro této snad ještě ani ne skupiny tehdy tvořili hráči:
Karel Brabec - kytara, zpěv
Radek Štol - zpěv, kytara, občas harmonika
Pavel Bobek - kytara. No a občas i někdo jiný, kdo se zrovna
objevil poblíž a měl chuť si zahrát. Nástroje samozřejmě byly
tehdy výhradně akustické a síla a zabarvení zpěvu se regulovalo
pouze zvýšením výkonu vlastních hlasivek a pomocí nadšení pro
věc. Nadšení bylo opravdu veliké. Dokonce tak veliké, že si hoši
postupem času zakoupili každý svoji vlastní elektrickou kytaru a
kytarovou aparaturu a začali zvolna pomýšlet na něco víc, nežli
jenom hraní u stolu v hospodě, nebo u ohně.
S tím ovšem nastal první problém. Bylo potřeba doplnit obsazení
skupiny o důležité nástroje, bez kterých se styl hudby, pro
který se rozhodli, dělat nedá: elektrická basa a bicí. Hráče na
basovou kytaru se podařilo sehnat poměrně rychle. Chodil totiž
občas na pivo do restaurace, kde hoši často hráli. A tak slovo
dalo slovo a skupina získala nového člena
Jiřího Musila, hráče na baskytaru.
Zdálo by se, že v této neúplné sestavě bez bicích se snad hudba
veřejně ani provozovat nedá, alespoň tedy ne styl, pro který se
tito hoši rozhodli: (rock 70. let). Ale chyba lávky! Nadšení a
zápal pro věc někdy dělají divy a tak skupina odehrála řádově
možná až desítku akcí pro menší uzavřené společnosti, k jejich
všeobecné spokojenosti. Stále však bylo jasné, že pokud se má
skupina dále někam vyvíjet, je nutné doplnit sestavu o bicí
nástroje. Jirka se znal ještě z dřívějších dob, kdy spolu
hrávali, s bývalým bubeníkem od třebíčské skupiny Lháři. Ten už
sice několik let na bicí nehrál a soupravu už ani nevlastnil,
ale Jirka do něj tak dlouho a neúnavně "hustil" až mu slíbil, že
se přijde na nějakou jejich akci podívat. To se také jednoho dne
skutečně stalo a zanedlouho skupina získala dalšího hráče. Na
bubenickou stoličku zasedl
Libor Hons.
Zvuk skupiny se tím ucelil a hoši povzbuzeni dalším vývojem
začali znovu investovat do aparatury, zejména do její zpěvové
části. Tím se samozřejmě zvuk značně vylepšil. Skupina už mohla
pomýšlet i na ozvučení větších akcí a vše začínalo mít opět
stoupající tendenci. V tomto období byl také konečně vymyšlen
název skupiny "Excalibur".
Avšak po každém vzestupu často dochází k určitému poklesu. A tak
tomu bylo i v tomto případě.U některých hráčů se zvolna začala
objevovat určitá únava, která se projevovala v neochotě docházet
na zkoušky a v konečném důsledku vedla k dohodě, že činnost
skupiny bude alespoň na nějaký čas ukončena.
Znovuzrození skupiny nastalo až zhruba po roce. Avšak její
členové se sešli už jenom v této sestavě: Karel Brabec - kytara,
zpěv, Pavel Bobek - kytara a Libor Hons - bicí. V tomto složení
se samozřejmě nikde vystupovat nedalo a tak hoši začali zvolna
zkoušet a ještě usilovněji sháněli alespoň hráče na basovou
kytaru. Nakonec pomohl až inzerát, který vyšel v místních
novinách a na který se přihlásil basák
Dalibor Vinský. Zdálo se že je vše zachráněno, Dalibor se
poměrně rychle zapracovával, avšak zase přišla komplikace. Pavel
Bobek oznámil, že ve skupině končí. Bylo to trochu překvapení,
ale nedalo se nic dělat. Nakonec, v sestavě: kytara, basa, bicí
se dá docela dobře hrát a tak se hoši přesunuli do nové zkušebny
v Trnavě a začali opět intenzivně cvičit. Záhy přišla posila v
podobě hráče na klávesové nástroje, Daliborova kamaráda již z
dřívějšího muzikantského období,
Jaromíra Peštála. V této době byl také pro skupinu vybrán a
všemi jejími členy schválen nový název "Spirit." Doufejme, že už
poslední. Další vzpruhou bylo občasné hostování třebíčského
zpěváka Pavla Macháta. Ten začal se skupinou s nadšením
nacvičovat, avšak on a i skupina podcenili skutečnost, že Pavel
je poměrně hodně vytížen se svojí dalo by se říct domovskou
skupinou Matador a tak byla tato spolupráce pouze krátká,
protože nebylo možno sladit vše dohromady.
Z tohoto důvodu zbyl na zpěv zase jenom Karel. Jeho nářky nad
přílišným vytížením zpěvem a proto malou možnost věnovat se
pouze kytaře ukončil až příchod zpěvačky
Jitky Válkové. Proti průměrnému věku ostatních muzikantů v
kapele je sice o generaci mladší, avšak v tomto oboru není ani
tak důležitý věk, jako spíše to, co kdo umí. A Jitka zpívá
dobře. Na tom se všichni v kapele shodli a to je podstatné. Věk
tady není rozhodující. Vždyť i někteří jiní hudebníci mají
vzpomínky z dob kdy začínali, na svoje tehdy mnohem starší
muzikantské kolegy. Někteří z nich dnes již nejsou mezi námi ale
mnozí z nás na ně rádi vzpomínáme.
Všichni jistě známe celou řadu českých přísloví. Často máme
možnost přesvědčit se o tom, že nejsou-li zcela pravdivá, je na
každém z nich alespoň malé zrníčko pravdy. Jedno z nich, velmi
často používané praví, že: "Změna je život". U hudebních souborů
je tohle rčení obzvláště pravdivé. Muzikanti se střídají, noví
přicházejí a staří odcházejí posílit sestavy jiných seskupení. S
novými hráči nastává většinou určité oživení činnosti. Noví
hráči nabízejí změny v podobě nového zvuku, jiných technik hry,
nových nápadů. Tyto výměny pozic tedy často bývají ku prospěchu
věci. A změny se nevyhnuly ani kapele Spirit rock.
Ani jsme se nenadáli, ani jsme ještě v naší na první pohled
zcela homogenní sestavě neodehráli příliš mnoho akcí a už jsme
se opět potáceli v problémech. Problémy začaly už před delší
dobou ve formě drobných názorových rozdílů, které neřešeny
postupně narůstaly až vyústily odchodem Jardy, ke kterému se
přidal i Dalibor. Daliborův odchod nás trochu zaskočil. Najednou
jsme byli, dalo by se říct že skoro ze dne na den, nejenom bez
kláves ale i bez basy. Po pravdě je ale nutno přiznat, že se už
delší dobu dalo něco podobného očekávat a tak snad jediné co nás
překvapilo, byla rychlost této změny. Teď tedy bylo nutno rychle
zareagovat na nastalou situaci a honem něco vymyslet. A tak
jednoho únorového dne přišli do zkušebny hned tři noví hráči: Na
basovou kytaru
Jana Staňková a spolu s ní kytarista
Honza Zdarsa, kteří hrají zároveň ještě i ve skupině "Guano
a pes". No a klávesy teď u nás prohání stále usměvavá
klávesistka
Petra Kratochvílová. Co nám tahle nová sestava přinese, je
zatím ještě těžké odhadnout. Ale podle tvůrčí atmosféry, která
teď na zkouškách vládne se zdá, že všechno by zase pomalu mohlo
nabrat vzestupnou tendenci. Tak doufejme, že se v kladném slova
smyslu potvrdí, že: "Změna je život"
"Fraška života letí kupředu jako splašená herka a diváky už
pranic nezajímá zápletka prvního aktu." Tímto citátem Miloše
Kopeckého z filmu "Limonádový Joe" bych rád uvedl další etapu
historie souboru Spirit rock.
Hodně událostí se už přihodilo od doby kdy Karel, jediný
zakládající člen který ještě v souboru zůstal, poprvé vystoupil
se skupinou, která ještě ani neměla název na její první akci.
Některé tyto události byly povzbudivé, jiné měly zase naopak
negativní následky. Jak ale voda v řece Jihlavce pomalu plyne a
zvolna omílá kamenné břehy u Podklášterského mostu, zrovna tak
čas postupně obrušuje ostré hrany všech nepříjemných událostí,
až je z našich myslí zcela vyplaví a zůstanou jenom vzpomínky
příjemné, pozitivní a optimistické. Avšak pojďme k věci.
Dnešní doba s sebou oproti ještě nedávné minulosti, přináší
mnoho nových možností. V hudební oblasti muzikanti a to i ti na
okresní úrovni mají možnost si relativně snadno pořídit slušné
vybavení, mají téměř neomezené možnosti spojení s celým světem
hlavně pomocí internetu i jinak a mají tedy možnost rychlého
získávání zkušeností a srovnávání. A kdo má talent a odvahu,
může se relativně snadno a rychle pokusit dostat ještě někam
výš, třeba pomocí přihlášek do různých soutěží, ve kterých se
hledají mladé talenty hned toho a hned zase onoho. A zatímco
někteří začínají s překvapením zjišťovat, že odchod do důchodu
který se ještě nedávno zdál být nesmírně daleko, se najednou
začíná zvolna vynořovat z mlhy za nejbližším kopcem jiní, ti
mladší, se do těchto zmíněných soutěží střemhlav vrhají a
zkoušejí svoje štěstí a svůj talent. Také naše
Jitule
pár takových soutěží
vyzkoušela. Není žádným tajemstvím, že se dostala poměrně daleko
v soutěži "Československo hledá superstar", prošla vcelku
úspěšně několika nižšími soutěžemi s volbou miss ale hlavně,
dostala se také mezi finalistky v "České Miss". Samozřejmě, že
jsme jí vždy všichni přáli úspěch i když plány kapely se tím
často trochu komplikovaly. No a to jsme ještě nevěděli, že
Jitule "Českou Miss" vyhraje. To pro nás ale znamenalo problém,
který bylo nutno rychle nějak vyřešit. Ani Jitule, jinak v
tolika směrech talentovaná, nedokáže být fyzicky na několika
místech najednou a proto už nemůžeme počítat s tím, že s námi
bude dál zpívat tak jako doposud. Naštěstí se ukázalo, že Petra
dokáže většinu Jitčiných věcí solidně převzít a tak kapela může
pokračovat dál. S Jitkou se ale nerozcházíme a považujeme ji dál
za naši externí zpěvačku, která má zatím dočasné sídlo v Praze.
Samozřejmě, že když nastane vhodná příležitost, rádi se s ní
kdykoliv znovu sejdeme společně na jednom pódiu. A myslíme, že
tento názor je oboustranný.
Žádné loučení nebývá veselé. A proto by nás mohlo povzbudit
jedno staré indiánské přísloví, které volně přeloženo říká: "To,
že něco končí znamená, že něco jiného může začít."
Ano, skutečně, staří Indiáni a zvláště jejich šamani, žijící v
těsném sepětí s přírodou a rozumící řeči větru, šumícího v
korunách stromů by nám možná dokázali říct mnohé o událostech
minulých a co je ještě důležitější, možná by nám dokázali něco
naznačit i o událostech příštích, které lze teprve očekávat. Tím
by nás mohli ušetřit zbytečných komplikací, zklamání a
neustálého hledání optimálních řešení. Indiáni zkrátka mohli pro
nahlížení do budoucnosti využívat některých svých mimořádných
schopností, které jsme my, zblblí civilizací, v průběhu staletí
zřejmě již zcela ztratili. Nezbývá nám tedy nic jiného nežli se
smířit se skutečností, že občas se události nevyvíjejí podle
našich představ a někdy je tedy nutno přistoupit k
nevyhnutelným, i když bolestným a nepříjemným změnám. Kdo
sleduje historii našeho souboru pozorně a nebo ten, kdo se
prokousal textem až do tohoto místa ví, že zmiňovaných změn máme
za sebou už více. Ale zachováváme klidnou hlavu. Podobné je to
ve všech hudebních souborech světa, ať už amatérských, nebo
profesionálních. Naše nejnovější změna se během letošních
letních měsíců udála na postu basy a druhé kytary. Tak jako v
předchozích případech je ale nutno přiznat, že celá záležitost
nenastala jenom tak sama od sebe, ze dne na den ale že je pouze
vyústěním dlouhodobějších problémů. Scénář bývá vždycky stejný:
Zezačátku jsou to jenom drobné názorové rozdíly mezi členy
kapely, které ani nestojí za povšimnutí a každý nad nimi mávne
rukou. "Přece takovouhle blbinu nebudeme řešit, hlavně, když nám
to teď hraje", řekne se a jede se dál. Teprve když problémy
postupně narostou do takové míry, že zvolna začínají paralyzovat
činnost celé kapely, vymykají se kontrole, řešit se je nedaří a
nokonec začnou hrozit pozvolným zánikem celého souboru, teprve
pak se začne řešit co teď. Logicky se nabízejí dvě možnosti. Buď
to, jak se říká, rozpustit a nebo se pokusit udělat nějakou
změnu, aby bylo možno pokračovat dál. Po delším váhání jsme se
nakonec rozhodli pro variantu číslo dvě. Její realizace
spočívala v tom, že jsme byli nuceni udělat jak, už bylo výše
uvedeno, změnu v nástrojovém obsazení basy a druhé kytary. V
praxi to tedy znamenalo, že Jana s Honzou odešli zpět do svojí
kapely "Guano a pes", kteréžto se teď budou moci naplno věnovat
a do naší party přibyl nový hráč na basovou kytaru, dřívější
člen skupiny Argon, Petr Matoušek.
Každý příchod nového člena do kapely, alespoň zezačátku,
zapůsobí jako pozitivní impulz. Využijme tedy této nové
příležitosti tak, ať nás naše společné snažení zase začne bavit.
Dnešní doba příliš nepřeje většině
amatérských hudebních souborů a je tedy zřejmé, že pokud má
někdo fungovat v takovémhle seskupení, musí jej to jak už bylo
výše uvedeno, především bavit. A tak Libor už nějaký čas skoro
denně zpytoval svoje vědomí a svědomí, jestli jej bubnování
opravdu ještě baví a konečné rozhodnutí neustále pod různými
záminkami odkládal. Zbytek kapely však nesdílel tyto jeho
pochybnosti a rozhodl se učinit radikální krok. Jinými slovy,
bubeníkovi byla mluvčím kapely, zvoleným pro tento případ,
nabídnuta jak se vzletně říká "možnost rezignace". A ejhle,
ukázalo se, že tento krok byl zřejmě šťastnou volbou protože
pomohl věci značně urychlit. A tak mohl kapelní mluvčí, zvolený
pro tento speciální případ, s úlevou ostatním členům souboru v
zápětí oznámit, řečeno parafrází z nechvalně známého projevu na
Staroměstském náměstí v únoru 1948: "Právě se vracím od Libora!
Pan bubeník všechny moje návrhy, tak jak jsme si je domluvili na
kapelním shromáždění v plném znění a bez výjimky přijal" atd...
!!
Kapele tedy ještě zbývá najít nového bubeníka. Ale zdá se, že i
tento problém bude brzo vyřešen....
|