HISTORIE SOUBORU 

Začátky skupiny byly podobné jako v mnoha jiných případech. Nejprve byla parta několika řekněme kluků, kteří si ještě možná ani neříkali muzikanti. Chtěli jenom sami sobě a svým nejbližším kamarádům občas zpříjemnit již tak příjemné posezení v restauraci nebo třeba jenom někde u ohně, při opékání čuníka.
Jádro této snad ještě ani ne skupiny tehdy tvořili hráči: Karel Brabec - kytara, zpěv Radek Štol - zpěv, kytara, občas harmonika    Pavel Bobek - kytara. No a občas i někdo jiný, kdo se zrovna objevil poblíž a měl chuť si zahrát. Nástroje samozřejmě byly tehdy výhradně akustické a síla a zabarvení zpěvu se regulovalo pouze zvýšením výkonu vlastních hlasivek a pomocí nadšení pro věc. Nadšení bylo opravdu veliké. Dokonce tak veliké, že si hoši postupem času zakoupili každý svoji vlastní elektrickou kytaru a kytarovou aparaturu a začali zvolna pomýšlet na něco víc, nežli jenom hraní u stolu v hospodě, nebo u ohně. 
S tím ovšem nastal první problém. Bylo potřeba doplnit obsazení skupiny o důležité nástroje, bez kterých se styl hudby, pro který se rozhodli, dělat nedá: elektrická basa a bicí. Hráče na basovou kytaru se podařilo sehnat poměrně rychle. Chodil totiž občas na pivo do restaurace, kde hoši často hráli. A tak slovo dalo slovo a skupina získala nového člena Jiřího Musila, hráče na baskytaru. 
Zdálo by se, že v této neúplné sestavě bez bicích se snad hudba veřejně ani provozovat nedá, alespoň tedy ne styl, pro který se tito hoši rozhodli: (rock 70. let). Ale chyba lávky! Nadšení a zápal pro věc někdy dělají divy a tak skupina odehrála řádově možná až desítku akcí pro menší uzavřené společnosti, k jejich všeobecné spokojenosti. Stále však bylo jasné, že pokud se má skupina dále někam vyvíjet, je nutné doplnit sestavu o bicí nástroje. Jirka se znal ještě z dřívějších dob, kdy spolu hrávali, s bývalým bubeníkem od třebíčské skupiny Lháři. Ten už sice několik let na bicí nehrál a soupravu už ani nevlastnil, ale Jirka do něj tak dlouho a neúnavně "hustil" až mu slíbil, že se přijde na nějakou jejich akci podívat. To se také jednoho dne skutečně stalo a zanedlouho skupina získala dalšího hráče. Na bubenickou stoličku zasedl Libor Hons. 
Zvuk skupiny se tím ucelil a hoši povzbuzeni dalším vývojem začali znovu investovat do aparatury, zejména do její zpěvové části. Tím se samozřejmě zvuk značně vylepšil. Skupina už mohla pomýšlet i na ozvučení větších akcí a vše začínalo mít opět stoupající tendenci. V tomto období byl také konečně vymyšlen název skupiny "Excalibur". 
Avšak po každém vzestupu často dochází k určitému poklesu. A tak tomu bylo i v tomto případě.U některých hráčů se zvolna začala objevovat určitá únava, která se projevovala v neochotě docházet na zkoušky a v konečném důsledku vedla k dohodě, že činnost skupiny bude alespoň na nějaký čas ukončena. 
Znovuzrození skupiny nastalo až zhruba po roce. Avšak její členové se sešli už jenom v této sestavě: Karel Brabec - kytara, zpěv, Pavel Bobek - kytara a Libor Hons - bicí. V tomto složení se samozřejmě nikde vystupovat nedalo a tak hoši začali zvolna zkoušet a ještě usilovněji sháněli alespoň hráče na basovou kytaru. Nakonec pomohl až inzerát, který vyšel v místních novinách a na který se přihlásil basák Dalibor Vinský. Zdálo se že je vše zachráněno, Dalibor se poměrně rychle zapracovával, avšak zase přišla komplikace. Pavel Bobek oznámil, že ve skupině končí. Bylo to trochu překvapení, ale nedalo se nic dělat. Nakonec, v sestavě: kytara, basa, bicí se dá docela dobře hrát a tak se hoši přesunuli do nové zkušebny v Trnavě a začali opět intenzivně cvičit. Záhy přišla posila v podobě hráče na klávesové nástroje, Daliborova kamaráda již z dřívějšího muzikantského období, Jaromíra Peštála. V této době byl také pro skupinu vybrán a všemi jejími členy schválen nový název "Spirit." Doufejme, že už poslední. Další vzpruhou bylo občasné hostování třebíčského zpěváka Pavla Macháta. Ten začal se skupinou s nadšením nacvičovat, avšak on a i skupina podcenili skutečnost, že Pavel je poměrně hodně vytížen se svojí dalo by se říct domovskou skupinou Matador a tak byla tato spolupráce pouze krátká, protože nebylo možno sladit vše dohromady. 
Z tohoto důvodu zbyl na zpěv zase jenom Karel. Jeho nářky nad přílišným vytížením zpěvem a proto malou možnost věnovat se pouze kytaře ukončil až příchod zpěvačky Jitky Válkové. Proti průměrnému věku ostatních muzikantů v kapele je sice o generaci mladší, avšak v tomto oboru není ani tak důležitý věk, jako spíše to, co kdo umí. A Jitka zpívá dobře. Na tom se všichni v kapele shodli a to je podstatné. Věk tady není rozhodující. Vždyť i někteří jiní hudebníci mají vzpomínky z dob kdy začínali, na svoje tehdy mnohem starší muzikantské kolegy. Někteří z nich dnes již nejsou mezi námi ale mnozí z nás na ně rádi vzpomínáme.
        Všichni jistě známe celou řadu českých přísloví. Často máme možnost přesvědčit se o tom, že nejsou-li zcela pravdivá, je na každém z nich alespoň malé zrníčko pravdy. Jedno z nich, velmi často používané praví, že: "Změna je život". U hudebních souborů je tohle rčení obzvláště pravdivé. Muzikanti se střídají, noví přicházejí a staří odcházejí posílit sestavy jiných seskupení. S novými hráči nastává většinou určité oživení činnosti. Noví hráči nabízejí změny v podobě nového zvuku, jiných technik hry, nových nápadů. Tyto výměny pozic tedy často bývají ku prospěchu věci. A změny se nevyhnuly ani kapele Spirit rock. 
Ani jsme se nenadáli, ani jsme ještě v naší na první pohled zcela homogenní sestavě neodehráli příliš mnoho akcí a už jsme se opět potáceli v problémech. Problémy začaly už před delší dobou ve formě drobných názorových rozdílů, které neřešeny postupně narůstaly až vyústily odchodem Jardy, ke kterému se přidal i Dalibor. Daliborův odchod nás trochu zaskočil. Najednou jsme byli, dalo by se říct že skoro ze dne na den, nejenom bez kláves ale i bez basy. Po pravdě je ale nutno přiznat, že se už delší dobu dalo něco podobného očekávat a tak snad jediné co nás překvapilo, byla rychlost této změny. Teď tedy bylo nutno rychle zareagovat na nastalou situaci a honem něco vymyslet. A tak jednoho únorového dne přišli do zkušebny hned tři noví hráči: Na basovou kytaru Jana Staňková a spolu s ní kytarista Honza Zdarsa, kteří hrají zároveň ještě i ve skupině "Guano a pes". No a klávesy teď u nás prohání stále usměvavá klávesistka Petra Kratochvílová. Co nám tahle nová sestava přinese, je zatím ještě těžké odhadnout. Ale podle tvůrčí atmosféry, která teď na zkouškách vládne se zdá, že všechno by zase pomalu mohlo nabrat vzestupnou tendenci. Tak doufejme, že se v kladném slova smyslu potvrdí, že: "Změna je život"       

        "Fraška života letí kupředu jako splašená herka a diváky už pranic nezajímá zápletka prvního aktu." Tímto citátem Miloše Kopeckého z filmu "Limonádový Joe" bych rád uvedl další etapu historie souboru Spirit rock.
Hodně událostí se už přihodilo od doby kdy Karel, jediný zakládající člen který ještě v souboru zůstal, poprvé vystoupil se skupinou, která ještě ani neměla název na její první akci. Některé tyto události byly povzbudivé, jiné měly zase naopak negativní následky. Jak ale voda v řece Jihlavce pomalu plyne a zvolna omílá kamenné břehy u Podklášterského mostu, zrovna tak čas postupně obrušuje ostré hrany všech nepříjemných událostí, až je z našich myslí zcela vyplaví a zůstanou jenom vzpomínky příjemné, pozitivní a optimistické. Avšak pojďme k věci.
Dnešní doba s sebou oproti ještě nedávné minulosti, přináší  mnoho nových možností. V hudební oblasti muzikanti a to i ti na okresní úrovni mají možnost si relativně snadno pořídit  slušné vybavení, mají téměř neomezené možnosti spojení s celým světem hlavně pomocí internetu i jinak a mají tedy možnost rychlého získávání zkušeností a srovnávání. A kdo má talent a odvahu, může se relativně snadno a rychle pokusit dostat ještě někam výš, třeba pomocí přihlášek do různých soutěží, ve kterých se hledají mladé talenty hned toho a hned zase onoho. A zatímco někteří začínají s překvapením zjišťovat, že odchod do důchodu který se ještě nedávno zdál být nesmírně daleko, se najednou začíná zvolna vynořovat z mlhy za nejbližším kopcem jiní, ti mladší, se do těchto zmíněných soutěží střemhlav vrhají a zkoušejí svoje štěstí a svůj talent. Také naše Jitule pár takových soutěží vyzkoušela. Není žádným tajemstvím, že se dostala poměrně daleko v soutěži "Československo hledá superstar", prošla vcelku úspěšně několika nižšími soutěžemi s volbou miss ale hlavně, dostala se také mezi finalistky v "České Miss". Samozřejmě, že jsme jí vždy všichni přáli úspěch i když plány kapely se tím často trochu komplikovaly. No a to jsme ještě nevěděli, že Jitule "Českou Miss" vyhraje. To pro nás ale znamenalo problém, který bylo nutno rychle nějak vyřešit. Ani Jitule, jinak v tolika směrech talentovaná, nedokáže být fyzicky na několika místech najednou a proto už nemůžeme počítat s tím, že s námi bude dál zpívat tak jako doposud. Naštěstí se ukázalo, že Petra dokáže většinu Jitčiných věcí solidně převzít a tak kapela může pokračovat dál. S Jitkou se ale nerozcházíme a považujeme ji dál za naši externí zpěvačku, která má zatím dočasné sídlo v Praze. Samozřejmě, že když nastane vhodná příležitost, rádi se s ní kdykoliv znovu sejdeme společně na jednom pódiu. A myslíme, že tento názor je oboustranný.
Žádné loučení nebývá veselé. A proto by nás mohlo povzbudit jedno staré indiánské přísloví, které volně přeloženo říká: "To, že něco končí znamená, že něco jiného může začít."

        Ano, skutečně, staří Indiáni a zvláště jejich šamani, žijící v těsném sepětí s přírodou a rozumící řeči větru, šumícího v korunách stromů by nám možná dokázali říct mnohé o událostech minulých a co je ještě důležitější, možná by nám dokázali něco naznačit i o událostech příštích, které lze teprve očekávat. Tím by nás mohli ušetřit zbytečných komplikací, zklamání a neustálého hledání optimálních řešení. Indiáni zkrátka mohli pro nahlížení do budoucnosti využívat některých svých mimořádných schopností, které jsme my, zblblí civilizací, v průběhu staletí zřejmě již zcela ztratili. Nezbývá nám tedy nic jiného nežli se smířit se skutečností, že občas se události nevyvíjejí podle našich představ a někdy je tedy nutno přistoupit k nevyhnutelným, i když bolestným a nepříjemným změnám. Kdo sleduje historii našeho souboru pozorně a nebo ten, kdo se prokousal textem až do tohoto místa ví, že zmiňovaných změn máme za sebou už více. Ale zachováváme klidnou hlavu. Podobné je to ve všech hudebních souborech světa, ať už amatérských, nebo profesionálních. Naše nejnovější změna se během letošních letních měsíců udála na postu basy a druhé kytary. Tak jako v předchozích případech je ale nutno přiznat, že celá záležitost nenastala jenom tak sama od sebe, ze dne na den ale že je pouze vyústěním dlouhodobějších problémů. Scénář bývá vždycky stejný: Zezačátku jsou to jenom drobné názorové rozdíly mezi členy kapely, které ani nestojí za povšimnutí a každý nad nimi mávne rukou. "Přece takovouhle blbinu nebudeme řešit, hlavně, když nám to teď hraje", řekne se a jede se dál. Teprve když problémy postupně narostou do takové míry, že zvolna začínají paralyzovat činnost celé kapely, vymykají se kontrole, řešit se je nedaří a nokonec začnou hrozit pozvolným zánikem celého souboru, teprve pak se začne řešit co teď. Logicky se nabízejí dvě možnosti. Buď to, jak se říká, rozpustit a nebo se pokusit udělat nějakou změnu, aby bylo možno pokračovat dál. Po delším váhání jsme se nakonec rozhodli pro variantu číslo dvě. Její realizace spočívala v tom, že jsme byli nuceni udělat jak, už bylo výše uvedeno, změnu v nástrojovém obsazení basy a druhé kytary. V praxi to tedy znamenalo, že Jana s Honzou odešli zpět do svojí kapely "Guano a pes", kteréžto se teď budou moci naplno věnovat a do naší party přibyl nový hráč na basovou kytaru, dřívější člen skupiny Argon, Petr Matoušek.
Každý příchod nového člena do kapely, alespoň zezačátku, zapůsobí jako pozitivní impulz. Využijme tedy této nové příležitosti tak, ať nás naše společné snažení zase začne bavit.

Dnešní doba příliš nepřeje většině amatérských hudebních souborů a je tedy zřejmé, že pokud má někdo fungovat v takovémhle seskupení, musí jej to jak už bylo výše uvedeno, především bavit. A tak Libor už nějaký čas skoro denně zpytoval svoje vědomí a svědomí, jestli jej bubnování opravdu ještě baví a konečné rozhodnutí neustále pod různými záminkami odkládal. Zbytek kapely však nesdílel tyto jeho pochybnosti a rozhodl se učinit radikální krok. Jinými slovy, bubeníkovi byla mluvčím kapely, zvoleným pro tento případ, nabídnuta jak se vzletně říká "možnost rezignace". A ejhle, ukázalo se, že tento krok byl zřejmě šťastnou volbou protože pomohl věci značně urychlit. A tak mohl kapelní mluvčí, zvolený pro tento speciální případ, s úlevou ostatním členům souboru v zápětí oznámit, řečeno parafrází z nechvalně známého projevu na Staroměstském náměstí v únoru 1948: "Právě se vracím od Libora! Pan bubeník všechny moje návrhy, tak jak jsme si je domluvili na kapelním shromáždění v plném znění a bez výjimky přijal" atd... !!
Kapele tedy ještě zbývá najít nového bubeníka. Ale zdá se, že i tento problém bude brzo vyřešen....